Jak se píše rozhovor

zdroj

Po poetickém článku z minula ještě chvíli zůstaneme u psaní a toho, jak to správně dělat a nedělat.

Rozhovory se zajímavými pohany a dalšími lidmi bývají oblíbenou součástí pohanských věstníků, časopisů a stránek s články. A já je zase nemám moc ráda. Tedy spíš vůbec.

Na úvod by se slušelo říct, že nemám moc ráda ani rozhovory v běžných periodicích, neboť mi obvykle připadají rozvláčně nudné, avšak i přesto obvykle splňují alespoň základní pravidla, takže se to tak nějak dá číst.

Základním pravidlem rozhovoru jako stylistického útvaru totiž je: nepřepisovat reálný rozhovor slovo od slova jako policejní výslech. Pokud se novinář rozhodne sepsat interview, obvykle si o dotazovaném, případně předmětu jejich rozhovoru, zjistí nějaké informace a připraví si témata, která mu v souvislosti s nimi připadají zajímavá. Následně se spolu ti dva sejdou a povídají si - dříve si u tohoto rozhovoru novináři psali poznámky těsnopisem, dnes obvykle celé povídání zaznamenává nahrávací zařízení. Debata těch dvou se může držet novinářem zvolených témat, může se o něco rozšířit či zcela změnit směr, pokud zpovídaná osoba nakousne nečekané zajímavé téma, a nebo skončit úplně jinde, pokud ji novinář nechá, aby se rozkecala, kam ji napadne. Ani jedna z uvedených variant není sama o sobě úplně špatně.

No jo, ale kde se pak tedy vezme ten rozhovor? Otázky, na které dotyčná osoba odpovídá?

Odpověď je jednoduchá - autor článku si je prostě sestaví zpětně na základě záznamu společného povídání. Někdy bývá zvykem nechat jej zpovídanému autorizovat, ale není to pravidlem.

Zdá se vám to na hlavu postavené nebo napůl vylhané? Předávat čtenářům na papíře rozhovor, který v daném sledu vlastně nikdy neproběhl? Vítejte za branami publicistiky.

Tímhle způsobem může autor udělat zajímavý rozhovor i s někým, kdo reálně působí spíše jako uspávač hadů. Vyhne se jednoslovným odpovědím na třířádkové otázky (pokud ona jednoslovná odpověď není způsobem, jak vyjádřit třeba důrazný souhlas, či nesouhlas nepotřebující dalších komentářů). Může zcela vypustit otázky, na které odpověď zpovídaného nebyla zajímavá, stejně tak "položit" další, které původně vůbec neměl v plánu, ale možná jsou mnohem zajímavější, než to, o čem původně napsat chtěl.

Jak to tedy vypadá v praxi?

Představte si, že máte udělat rozhovor se známým chovatelem ježků. Doma si připravíte otázky a vydáte se na smluvenou schůzku. Na trochu vyhrocenějším příkladu si ukážeme, jaký rozdíl bude mezi rozhovorem přepsaným slovo od slova - a tím, který napíšeme "až potom".

Příklad první:

Pane Jarabáku, jste naším nejznámějším chovatelem ježků. Jak jste se k jejich chovu dostal a proč se zrovna ježci stali vašimi oblíbenci?

Víte co, já vlastně ježky vůbec rád nemám, jsou to děsně tupá zvířata a navíc dělají hrozný kravál. Já bych to doma vůbec nechtěl, ale první tři ježčata přitáhla kdysi manželka, když jim na silnici přejela ježčici a děcka řvaly jak pominutý, že tam chudinky umřou. A pak to řekly ve škole, a od tý doby mi to sem furt někdo nosí. Mě ježci opravdu vůbec nezajímají a mám je tu jen z povinnosti. Všichni mě mají za chovatele ježků, ale níkdo už neví, že mám támhle na zahradě ledního medvěda. To je moje oblíbené zvíře!

A kolik ježků jste tu měl nejvíce naráz?

Já to radši moc nepočítám, ale asi 30. Občas nějakej zdrhne nebo někam zmizí

A co na chov ježků ve velkém říká vaše rodina?

No jak už jsem říkal, kdyby mě do toho netlačila, neměl bych tu ani jedinýho..

Čím ježky krmíte a co má takový ježek nejraději?

Manželka jim kupuje konzervy pro kočky, ale mně přijde, že sežerou skoro všechno. Co mají nejradši fakt nevím a ani mě to nezajímá.

Slyší ježek na jméno?

Podle mě jsou hluchý jako poleno, a navíc netuším, proč bych jim měl nějaký jméno dávat.

A dá se takový ježek vycvičit? Nebo chovat jako domácí mazlíček? Musí se mu vyčesávat bodliny?

Děláte si ze mě srandu? Proč bych to měl vůbec zkoušet?

A jak takový ježek souloží? Nemá pak sameček od samičky popíchané bříško?

Vy máte teda dotazy. Copak já vím? Vždyť nepoznám samce od samice.

A otázka na závěr, která by jistě zajímala naše čtenáře: jak vypadají "ježkovy oči"?

Takový malý černý.

Uznávám - pravděpodobnost, že se předpřipravený rozhovor zvrtne až takhle není velká, ale i v menší míře to dokáže výsledku řádně uškodit.

A teď si představte tu druhou variantu. Autor si s "chovatelem ježků" sedl ke kávě a hodinku si povídali o tom, jak je to s těmi ježky a tak vůbec. Zmínka o ledním medvědovi samozřejmě nezůstala bez povšimnutí, stejně tak trochu vyhrocenější odpovědi na téma "blbí ježci" byly ve finále poněkud učesány.

Příklad druhý:

Pan Jarabák je ve svém okolí známý jako chovatel a zachránce ježků. Doopravdy ovšem chová ještě zvíře mnohem zajímavější.

Pane Jarabáku, jak jste se vůbec dostal k chovu ježků, díky kterému vás zná celé okolí?

Já jsem původně ježky vůbec chovat nechtěl. Ale jednoho dne přinesla manželka domů tři ježčata, která s dětmi našli na silnici bez matky. Bály se, že by samy zahynuly, tak jsme se je rozhodli odchovat doma. No, a děti se pochlubily ve škole, a od té doby nám je sem lidé z okolí nosí.

Vaše rodina se tedy k chovu ježků staví vstřícně?

Abych pravdu řekl, stará se o ně hlavně manželka, která je krmí a připravuje na vypuštění do přírody, když dost vyrostou. Ona se jich ale trochu bojí, takže od lidí je přebírám já, proto si všichni myslí, že jsem nadšený chovatel. Ale jinak je to všechno na mojí ženě. Děti jim tam občas nosí pamlsky a snaží se jim dávat jména.

Vy ovšem na zahradě chováte ještě jiného neobvyklého mazlíčka. Povíte nám o něm něco?

Vzadu za domem máme výběh s ledním medvědem. Není to tak úplně mazlíček, musí se s ním zacházet opatrně, přece jen je to divoká šelma. Tomu narozdíl od ježků kočičí konzervy nestačí, měsíčně toho spořádá asi tolik, co čtyřčlenná rodina.

A jak jste se vůbec dostal k chovu tak neobvyklého zvířete, jako je lední medvěd?

No, to je docela veselá historka. Objednali jsme si kdysi do firmy na prodej kontejner psích granulí a piva z Aljašky. No, a když jsme ho ve firmě na dvoře otevřeli, vyběhlo z něj lední medvídě. Nějak se dostalo do těch konzerv s pivem, roztrhalo pytle granulí a prostě tam tu plavbu na téhle stravě přežilo. Snažili jsme se ho udat do zoo, ale nikde na něj neměli místo. Tak jsme se domluvili s veterinární správou a postavili mu výběh u nás za domem.

To je úžasný příběh. Ale zpátky k ježkům - prozradíte nám o nich na závěr něco zajímavého?

To by byla asi zase spíše otázka na manželku, ale řeknu vám, co se stalo našim dětem. Večer je vytáhnul ven děsný kravál kolem domu. Ježci totiž hrozně dupou a ten večer se jim podařilo utéct z výběhu. Tak běhaly kolem s baterkama a hledaly původ toho randálu, ale pořád nic. Až ten nejmladší posvítil baterkou do trávy a zařval: "Ježkovi voči!" To bylo totiž to jediné, co bylo z ježka vidět.

Budete-li tedy psát rozhovor, nebojte se v rozumných mezích zapojit svou fantazii a vymyslet ho tak, aby byl literárně čtivý. Pokud nejde o rozhlasové interview v přímém přenosu, můžete si to dovolit (i rozhovory do rádia se sestříhávají, pokud jsou připravené předem). Pokud si podobnou praxí nejste zcela jistí, vždy máte před publikací možnost požádat zpovídaného o schválení vaší verze článku a případné připomínky.

PS: kdo zná mou profesi, možná tuší, že historka s medvědem není tak zcela smyšlená. Ve skutečnosti šlo o kontejner piva a granulí z Kanady, a na dvorek české firmy vyběhl medvídek mýval. Po odchytu pobýval v pražské zoo, kde ho sponzorovala česká pobočka rejdařství MSC, v jejichž kontejneru méďa do Čech přicestoval.