Pozvání do e-shopu Lightworkers.cz

Dnes tak trochu na reklamní notu. Sháníte občas rituální předměty nebo třeba sošky na oltář? Ujíždíte na tarotu? Nebo chcete pořídit dárek pro někoho, kdo to tak má?

Pak určitě vyzkoušejte eshop Lightworkers. Po prvním nakouknutí sice zjistíte, že se specializuje na andílky a esoterické zboží, ale v zastrčeném šuplíku nazvaném Pro radost se skrývají takové věci, jako sošky řeckých bohů dovezené z Kréty, nebo přívěšky bohyní z minerálů.

Mezi kartami zase najdete nejen tarot, ale i řadu vykládacích karet - často právě s pohanskou či magickou tématikou. Oblíbený Tarot of the Old Path, nádherná šamanská sada od Johna Matthewse Wild Wood Tarot nebo Necronomicon Tarot (který byste v obchodě plném andělů úplně nečekali :-) )

Skladem bývají i takové poklady, jako Ogham vyrytý na dřívcích z korespondujících stromů, sbíraných v posvátných hájích Anglie - i když ty obvykle zmizí hned poté, co se objeví...

Pracujete s čakrami? V obchodě najdete výběr přívěšků - od Čakrové Bohyně po kabalistický strom života...

Používáte při rituálech a kouzlech polodrahokamy? Pak nutně potřebujete vidět přívěšky s hroty na směřování energie (kdysi mi dalo spoustu práce sehnat dobře vybroušený hrot křišťálu na hůlku. Dnes už vím, kam pro něj :-)

Za zmínku stojí i esenciální oleje britské značky Naturally Thinking, s velmi dobrým poměrem cena-kvalita.

Do obchodu v podstatě pořád přibývají nové položky, takže pokud hledáte třeba pěkné runy, zkuste občas nakouknout (v nabídce na Mystice byly).

E-shop má hodně levné poštovné (39 Kč a od nákupu za 390 Kč zdarma), zásilky chodí rychle (často jsou na poště den po objednání) a ke každé přijde sledovací číslo. Dost často taky mívá slevy, což je vždycky dobrá zpráva :-)

Takže pokud taky rádi nakupujete "magické věci", tady se určitě zastavte :-)

Ošklivosti po pohansku

Udělalo se mi...smutno. Při brouzdání vodami internetu jsme zas jednou narazila na článek v Kolovratu. 7 zaručených tipů jak se stát tragédem, který si náboženstvím řeší vlastní mindráky.

Fakt, že Jožka přirovnává náboženství ke kadibudce, kde si každý odloží, co nechce, bych ještě skousla. Konec konců - u křesťanů je institut zpovědi jedním ze základních kamenů projevů víry. Ale že by tím budka přetekla a začala žít vlastním životem?

V tomhle případě se domnívám, že si autor trochu plete náboženství s náboženskou komunitou. Jinak bychom totéž museli čekat i od zmíněné zpovědi či sezení u psychologa.

To horší ale teprve přijde...

V prvním bodě je to utrpení a léčení druhých, společnosti, planety. Asi nebudeme zastírat, že utrpení ve světě je něco, co skutečně existuje. Občas i utrpení v životech některých z nás samých. Musíme být sami zcela dokonale a naprosto v pořádku, abychom mohli pomáhat ostatním? Ano, taky znám jedince, kteří vlastní problémy přebíjejí mesiášstvím. Ale není jich moc.

Včera jsem v jedné výloze zahlédla ceduli s nápisem: Buď změnou, kterou chceš vidět ve společnosti.

Ano. Pojďme začít u sebe - ale i v tu chvíli pomáhejme, máme-li pocit, že to chceme dělat. A co léčení planety? Není potřeba si sedat o úplňku na zem a posílat do ní energii, pokud na to nevěříte. Léčení planety je i to, že neplýtváte vodou, třídíte odpad nebo sbíráte odpadky v lese. Nechodí snad sama ČPS čistit studánky?

Nejhorší z tohoto bodu nakonec:

Většina z nás není schopná spasit ani sebe sama, natož pak někoho jiného.

Našimi vlastními životy bychom se měli zabývat v první řadě. A pokud z nich máme dlouhodobě právě tento pocit, je na čase začít hledat, co děláme od základu špatně.

A třeba si najít nějakého opravdu dobrého "guru", před kterým děsí další odstavec. Mnoho z nich učí věci, které sami vyzkoušeli a které fungují - a pomáhají - mnoha lidem. Hledat bolístky je často životně důležité, protože když je objevíme, můžeme je zpracovat dál.

Čím víc budeš sát jejich moudrost, tím větší budeš mít pocit, že Tě máma nekojila.

 Možná. Ale pak je jen na tobě, zda se rozhodneš tuhle bolístku hýčkat, nebo se k ní postavíš s pochopením, odpuštěním a nenecháš ji, aby tvůj život nadále ovlivňovala.

Je snadné házet do jednoho pytle Guru Járu a Doreen Virtue, ale někdy se posunete jenom tak, že se otevřete něčemu novému (tím vám nedoporučuji nechat se odháčkovat, ale zvážit, jestli by vám nepomohla třeba některá "příliš ezo" cesta, která funguje druhým).

A že někteří nově nalezené metody předávají dál? To se děje, co svět existuje. Jak jinak nás naši rodiče učili mluvit?

Radost stranou v třetím bodu mi trochu připomíná křesťany a jejich víru v přínos utrpení a odříkání, ale pravda je, že podobně smýšlející už jsem potkala i v pohanských řadách.

Zato odstavec o kritice a zpětné vazbě mě vcelku smutně pobavil. Asi chvilka hlubší introspekce...

O vztazích a zodpovědnosti by se v našich pohanských vodách dal napsat přinejmenším román. Nebo televizní seriál ve stylu 90210. Snad je trochu pozitivní, že bývalí sjížděči zdaleka nejen spirituálních duh přicházejí s věkem do životní fáze, kdy dávají přednost trochu střízlivější realitě.

Ale pokračujme dále - Využij náboženství pro podnikání nebo politickou agitku.

K jmenovaným politickým agitkám (uprchlíci) se zrovna v tuto chvíli nějakým způsobem staví většina národa, včetně náboženské většiny ateistů a "něcistů". Obvykle ne pozitivně. Není to ani specifikum pohanské, ani náboženské, ani české. Minulou středu se mnou na tohle téma zahájila hovor v bazénu úplně cizí paní z Litvy (kam se uprchlíci patrně ženou ještě méně, než k nám).

Bojíme se toho a mnohdy víme proč. Náš strach není ani zdaleka neodůvodněný. Někdo je ochoten otevřít náruč všem příchozím, ať už jde o válečné uprchlíky nebo ekonomické imigranty, někdo žádá přísnější podmínky, někdo je odmítá úplně a někdo svůj kategorický postoj projevuje viditelnějším způsobem. Díky bohům, že  na to mají právo - protože většina z nás si ještě pamatuje, že to tak ještě nedávno nebylo.

A co ten byznys? Klidně střelím do vlastních řad. Někteří z nás mají chuť podnikat místo toho, aby se nechali zaměstnat. Rozumní lidé volí obor podnikání podle toho, čemu rozumí a co znají - a ideálně v souladu s tím, co je baví. Pokud znám pohanskou a esoterickou komunitu, její zájmy a potřeby, a baví mě obchod - má smysl jít prodávat hrnce a přenechat tenhle byznys někomu, kdo v tom není nábožensky zainteresován? Nebo můžu jako "insider" lépe reagovat na potřeby právě své komunity?

Pamatuju si na dobu, kdy začala své služby za peníze nabízet Baraka. Spousta lidí jí to měla za zlé a považovala za krajně nevhodné "obchodovat s duchovnem". Dnes se k ní s vděčností odkazuje spousta žen a její kurzy patří k nejznámějším a nejchválenějším v ČR. Ona sama cestuje po světě a užívá si života, o kterém většina lidí někdy tajně snila. Jak se mají tehdejší kritici? Dost často mají stále pocit, že většina lidí nespasí ani sama sebe.

A kdo může za váš posraný život (pokud už ho máte)? Těžko říct. Někdo vám řekne, že jen vy sami, někdy v tom má třeba vážně prsty někdo jiný. Úhel pohledu je na vás.

Každopádně ale existuje jen jedna osoba, která by s tím zcela určitě měla něco dělat. A to jste skutečně právě vy sami. A je úplně jedno, jak to bylo do dnešního dne. Důležité je začít to měnit.

Každopádně vyblít pestré pohanské komunitě, co nejhoršího si o ní myslíte, asi nebude ta správná cesta...

Únorový Havran

Býti pohanem v naší zemi má mnohé nepopiratelné výhody. Stačí se přidat k jednomu z mnoha místních uskupení  a rázem se stáváte členem pohanské elity. A ke komu že se to máte přidat? To je vlastně úplně jedno…

Únorový Havran se tentokrát hlásí s menším zpožděním, ale pokud jste Věstník ještě nečetli, určitě si ho stáhněte.

A nezapomeňte nám napsat, co se vám v něm líbilo a co ne. Pro pět dopisovatelů máme připravené moc pěkné přívěšky s oblíbeným pohanským motivem ;-)

Co pohan to romantik?

Článek o pohanství a jeho blbcích ve čtvrtek nakrknul kde koho. Silně pochybuji, že si z toho jeho autor, známý provokatér a troll z rozhodnutí, bude něco dělat, nicméně pojďme se na to podívat o trochu shovívavější optikou. I když o mnoho shovívavější to zase nebude (ale co byste tady čekali).

Značná část článku se točí okolo téhle citace z facebooku:

„Na první pohled je neviditelné, ale když ho v sobě jednou ucítíme, jakoby se clona několika tisíců let rozplynula a my se vrátili zpátky domů. Věci v životě začnou mít zase smysl, a když pak kráčíme po zemi, už se na ní nemůžeme dívat stejně. Cítíme vzájemné propojení veškerého tvorstva, úctu k dávným bohům, duchům přírody, uvědomujeme si podstatu vlastního bytí a hluboko uvnitř víme, že odkaz našich praotců a pramatek je stále živý. Jako bychom se mohli opět dotknut jejich způsobu života a s nimi i starých životních mouder a vzít si z nich ponaučení pro náš současný život…“

Vzhledem k tomu, že skupinu Jsem pohan a jsem na to hrdý, v zásadě "monitoruji" (kterýmžto slovem nechci být za chytrou a důležitou, ale vyjadřuji tím fakt, že to moc nečtu a nesleduji, nicméně když se mi objeví na zdi nový příspěvek, v rychlosti ho přejedu), předpokládám, že šlo o odpověď na položenou otázku o tom, co je to vlastně pohanství, která se objevila nedávno. Pokud vím, že se to objevilo v pohanském kontextu, tipnu za autora textu Airise nebo Jožku - jejich styl mi přijde hodně podobný (autora jsem nedohledávala, takže to možná taky napsal někdo úplně jiný).

Nicméně - pokud bych neměla onen výše uvedený kontext, obávám se, že bych zmíněný text (bez jakékoliv snahy o shození autora) označila za popis toho, jaké to je lupnout si nějakou dobrou hipísáckou drogu.

Nemám pocit, že bych nebyla pohanem, nicméně za výše napsané bych se určitě nepodepsala. Věci v mém životě nezačaly mít smysl až s konverzí k pohanství a spousta z nich ho i poté dostala na základě něčeho úplně jiného.

Dotknout se života našich předků jsem ochotná tak maximálně násadou od hrábí a jsem dost ráda, že si zemědělských kratochvílí můžu užívat protože chci a ne proto, že jinak pojdu hlady. A ano, miluju jistotu supermarketu v zádech.

Eskymácké moudro "Nikdy nejez žlutej sníh" je asi jediné ponaučení, které pro svůj současný život vnímám jako přínosné.

Ne, teď vážně. Čeho se týkají ta stará životní moudra? Obvykle toho, jak přežít v situacích, které tehdejší doba přinášela. K čemu je mi ale třeba moudro: "V březnu prach - jistý hrách" dneska? Hrachovou kaši jím jedou za dva roky, hrášek kupuju mraženej a když si na chuť ty dva řádky u plotu vyseju, tak mi "v březnu prach" stejně nezaručí, že mi ho v dubnu nesežerou slimáci  (které by naši předkové vnímali jako ztělesnění ultimátního zla a kdyby do té doby neslyšeli o ďáblovi, museli by si ho vymyslet).

Chcete něco méně zemědělského? Co takhle "Svatba v máji - brzy máry"? V kontextu dnešní ženy je mi to srdečně jedno - "svatba v květnu" v době kondomů a antikoncepčních bobulí neznamená jako dříve téměř automaticky "dítě v únoru" - a i kdyby...sanitka mě do porodnice dostane i při sněhové kalamitě a hlady a vysílením v posledním měsíci zimy, kdy zásoby docházejí, s Lidlem v každém větším městě taky neumřeme...

Vnímáte pohanství jako trsátko brnající přímo na vaši romantickou strunu? Enjoy. Nemám s tím nejmenší problém.

Jen proboha prosím nepředpokládejte, že to máme všichni stejně. Nebo že bychom to tak všichni měli mít povinně, protože jinak nejsme praví a správní pohané.
---
Když už jsem se rozepsala, nedá mi to, abych nezareagovala ještě na jednu Airisovu poznámku v reakcích na Mysličův článek:

...že pohanská komunita je často jednotná, funkční a na hodně věcech se shodne. To, že se s někým individuálně nepohodne ještě neznamená, že je "všechno špatně" a že není možná jakákoliv jednota a spolupráce na něčem. Častokrát umíme výborně spolupracovat napříč tradicemi, skupinami a organizacemi. Když se objeví nějaké velké ohrožení z venku, tak se proti tomu dokážeme výborně všichni postavit (Matera opidum třeba)...

Pohanská komunita se skutečně na hodně věcech shodne. Že je tráva zelená, Doreen Virtue není pohan a Lughnasad se v našich končinách slaví v létě.

Spolupráce napříč skupinami a organizacemi je pořád ještě příliš často jenom líbivá propagační fráze a reálně to napříč celý českým pohanským spektrem skutečně nefunguje.

Velké ohrožení z venku je něco, co nás ještě nikdy nepotkalo. Matera Opidum bylo ohrožení zevnitř (pokud už ji za nějaké ohrožení vůbec chceme pokládat) a "všichni se proti tomu postavit" spočívalo v tom, že jsme je asi v deseti lidech hromadně "vyflejmovali" v komentářích u Kojota a Codyho na blogu.

Pokud je mi známo, Matera to nakonec s koncem roku svého vzniku (31.12.2010) nevzdala kvůli červencovým půtkám v internetových sférách, ale protože "zbankrotovali" na tiskem vydávaném Sabatníku (nicméně to jsou nepotvrzené drby).

Romantické představy o hrdinské bitvě s hydrou v podobě Matery jsou prima, ale kdyby to reálně neodpískali oni sami, zbytek pohanské komunity by stejně neměl žádné jiné možnosti "boje" proti nim, než jejich zdiskreditování na internetu.

Sváteční poetično

zdroj

Známe to všichni. Ze starých knížek, časopisů i předrevolučních vysílání televize - poetické popisy ročních období a toho, co se zrovna děje venku. Královna zima se halí v hermelínový plášť, stromy oblékají zelený kabátec a vítr prohání draky po obloze. No, proč ne.

Mám v tomto směru jen jedinou prosbu - než podlehnete vábení vzletných popisů přírodních jevů, buďtě od té lásky a dobroty - a podívejte se z okna.

Jinak vám totiž místo zamýšleného vznosného popisu vyjde něco, co jste rozhodně nechtěli. Klišé.

Jako třeba tohle:

"Přichází nejtemnější a nejsychravější část roku, kdy se vítr zlověstně prohání holými korunami stromů a slunce schované pod těžkou šedou dekou nemá na lidi vůbec náladu. Vzduchem se nese vlhká studená vůně bahna a krákání vran kroužících nad poli zvěstuje příchod zimy."

Ano, nejtemnější a nejsychravější část roku pravděpodobně vskutku přichází a dá se předpokládat, že koncem roku skutečně dorazí. Nicméně - teplejší listopad už meteorologové dlouho nezaznamenali, venku se dá pořád ještě courat v tričku a většina listí je ještě na stromech. Studená vůně bahna se vzduchem nenese, pokud se zrovna nenacházíte na okraji močálu. Za poslední měsíc pršelo asi dvakrát a to ještě nijak vydatně (dokonce mi venku vadne mrkev). Pole mám hned za stodolou, ale vránu v okolí taky ani jednu...

Dlužno říct, že autor citátu výše není v podobném přístupu zdaleka jediný. O Lughnasadu jsme se pro změnu dozvěděli, že

"je čas radosti a hojnosti. Země nám přináší plody krásného a teplého léta, obilí už je sklizeno."

Kombajny sice na polích řádily ještě tři neděle poté, ale co už, že? (radostně se tvářícího zemědělce jsem v okolí taky ještě neviděla, nicméně to bude spíš v naturelu, než v otázkách sezóny).

Co dodat?

Nesnažte se zase tolik. Napsat dobrou úvahu o ročním období, aktuálním svátku na Kole roku a s tím souvisejícími věcmi můžete i poměrně normální mluvou.

Většina pohanů sice vnímá zemědělský podtext Kola, nicméně pro ty, kdo žijí v pražském paneláku a pěstují maximálně balkónovou zeleninu, hlášky o klasech a vránách na polích nikterak zásadní hodnotu nemají. A ti, kteří obhospodařují vlastní latifundie, nebo mají k zemědělským aktivitám blízko jiným způsobem, budou nad podobnými výlevy řvát buďto hrůzou, nebo smíchy.

A za to snaha o poetické psaní asi opravdu nestojí.

Samhainový Havran

Zima se nám přiblížila. Zatímco zdivočelí pohané štípou dříví na zimu, trhají ze stromů poslední jablka a zakládají v demižónech zárodky kvasu k obveselení za dlouhých nocí plných divokých příběhů, pohané domestikovaní otáčejí kohoutky radiátorů doleva a v obýváku bez televize popíjejí k podvečerní meditaci svařák. Ti první považují ty druhé za zhýčkané bačkory, ti druzí ty první za romantické magory. A teď si z toho vyberte.

Zajímá vás, co si Havran skutečně myslí o pohanech z města a z divočiny? Nalistujte si stranu 14 v novém čísle Věstníku PFI!

Další dávka "umění"

zdroj

Zabrousíte-li náhodou na stránky některé ze soutěží o nejkrásnější nevěstu, určitě mezi zaslanými fotografiemi naleznete několik ženštin zvěčněných kreativním fotografem v "originální" póze odborně zvané "támhle nahoře něco je".

Obdobně monotématické pojetí mají i tři Airisovy fotografie zveřejněné v oddílu Pohanská tvorba v posledním Kolovratu. Zlé jazyky by jej mohly nazvat třeba "čumím do blba". Nicméně buďme trochu konstruktivnější...

V první řadě by se asi slušelo zmínit, že vzletný název z fotky z výletu umění neudělá. V praxi to funguje tak, že se podíváte na fotku a ta vás osloví sama o sobě - její název už vám následně může jen doplnit vizuální zážitek o jiný úhel pohledu autora.

Malý příklad z praxe. Asi před patnácti lety jsem byla na výstavě fotografa a architekta, který fotil budovy z neobvyklých úhlů. Značná část fotografií představovala Eiffelovku tak, že byste ji na první pohled nejspíše nepoznali. Jméno autora už si dávno nepamatuji, byť mi samotná výstava v hlavě nesmazatelně utkvěla - nabízím vám tedy podobný obrázek z díla jiného velikána fotografie - Alfreda Eisenstaedta. Co říkáte - je potřeba ji nazvat třeba "Stojím ti mezi nohama", aby se to dalo považovat za umění? A nebo to stálo za chvilku zastavení se a podívání se zblízka?

Ale konec kroužení kolem horké kaše, vraťme se k těm zmiňovaným třem.

Bez jakýchkoliv chutí k jízlivosti musím říct, že na těch prvních dvou není v zásadě vůbec nic zajímavého.

 

Prostě dvě momentky z výletu kamsi. První z nich autor nazval Pokora. Na tohle slovo jsem v duchovních kruzích poměrně alergická, neb se s ním většina jeho uživatelů ohání jako plácačkou na mouchy. Zatímco třeba současnému papeži bych plné chápání tohoto výrazu asi věřila, u většiny pohanů za tím vidím spíš hezky navoněné mávátko, a když se posuneme k alternativním vibrabábám, objevíme k tomu navíc dokonalý prostředek manipulace naslouchajícími ovečkami. Každopádně když se podívám na tuhle fotografii bez onoho popisku, naskočí mi spíše pojmenování "Nabírám vodu do PET lahve" (že je to světelný odraz jsem si na druhý pohled všimla taky), ošklivější název nepocházející z mých úst zní ještě o něco hůře ("Seru do vody").

Název druhé fotky je podle autora Životní dálky. Proč? Dotyčný či dotyčná stojí kdesi na kopci na palouku (vypadá to trochu jako vršek sjezdovky) a kouká před sebe do stromů, přes které toho nejspíš narozdíl od výše stojícího autora fotografie moc nevidí. Kdyby se to jmenovalo "Stojím v lese", dojem z fotky bude zhruba stejný. Ano, kdyby osoba na fotografii koukala alespoň do lesního průseku, mohlo by to vypadat jinak - takhle na té fotce prostě nemá co zaujmout.

Uvedené výhrady každopádně neplatí pro třetí zveřejněnou fotografii. Ta má totiž narozdíl od těch prvních dvou nápad a skvělý neotřelý pohled na vcelku banální stavbu. To celé je ovšem bohužel totálně zabité opětovným využitím tématu "čumím do blba".

Přiznávám se bez mučení, že jsem tuhle fotku na první pohled přehlédla jak mraky v domnění, že tvořivá rubrika už skončila a tohle je jen ilustrační fotka z nějakého výletu. Naštěstí neunikla pozornosti mého muže, který si jejího potenciálu všiml.

Tak, jak je kompozice fotky postavená, je to celé poněkud přeplácané - děje se toho na ní tak moc, že vlastně nic z toho nemá šanci vyniknout.

Tak jsem si s ní doma tak trochu pohrála...

obrázek lze kliknutím zvětšit

Na obrázku úplně vlevo je původní fotografie jen oříznutá. Betonový plot působí jako řada semknutých neústupných bytostí střežících něco, co bychom nejspíš ani nechtěli potkat... 

Fotografii by možná o něco více slušel záběr pořízený blíže ke zdi nebo pohled z žabí perspektivy - vzhledem k tomu, že v dnešní době je potřeba myslet jen na dostatečnou kapacitu baterie a paměťové karty a netrápí nás cena filmů a jejich vyvolání, má smysl u podobně zajímavých objektů zkusit zmáčknout spoušť třeba dvacetkrát, pohrát si s úhly pohledu či světlem a najít ten nejlepší záběr ze všech.

Ale pojďme dál, a sice k prostřednímu obrázku...

Z toho je odstraněná osoba zírající na zeď (ano, kvalita "retuše" je strašná - trvalo mi to tři minuty s klonovacím nástrojem ve freeware programu). Autor svou fotografii nazval Dryáda na hranici přírody. Vidíte ji tam? Já ano. Oživlá bříza v pohybu rozmlouvající s kamennými bytostmi střežícími hranici. Střet přírodní síly s betonovým monstrem působí, jako když to není zrovna příjemný rozhovor.

A nebo v tom můžete vidět něco jiného. Každopádně jen takovou drobností, jako je odstranění "objektu navíc" z celkové kompozice, můžeme dát vyniknout kontrastu, který autor fotografie názvem sám naznačuje.

Ač se to tak nemusí na první pohled zdát, stvoření dobré fotografie není vůbec jednoduchá záležitost, kterou zvládne každý, kdo nezapomene před stisknutím spouště odstranit krytku. Narozdíl od básně, kde se můžete domýšlet, kam až vedou náznaky ztvárněné zvučnými slovy, u fotografie vidíte přesně to, co viděl autor při jejím pořízení - věrný obraz. A jen pokud byl právě jeho pohled dostatečně neobvyklý, probudí ve vás výsledek zájem nebo fantazii...

Myslete na to, až budete příště mačkat spoušť.